Chození na námluvy

Když se vyhlédnul potencionální partner, docházelo k tomu, že se vzájemně poznávali. Pokud byly oboustranné sympatie, pak se snaha o uzavření manželství projevovala předáváním dárků. Dárek byl tedy i příslibem zasnoubení či svatebním aktem, který již nešel zrušit.

Není divu, že docházelo k mnoha nedorozuměním, a tak řada ze snoubenců skončila u církevních soudů, kde se rozhodovalo o platnosti zasnoubení.

Svatební námluvy

Častými dary byly prameny vlasů, prstýnky či stužky a šátky. Dívky pak rády dávaly chlapcům na znamení toho, že v nich nalezly zalíbení, ozdobu ze stužek a šperků. Za doby třicetileté války v 17. století se vyšívané stužky pošité perlami nosily zapletené ve vlasech.

K rozhodnutí o sňatku však docházelo za asistence celé rodiny. Váhu měly jak společenské postavení, tak finanční poměry a další zvážení potencionálních výhod tohoto sňatku.

Zásnuby

Ty byly příslibem budoucího manželství, kdy si snoubenci měli dát souhlas se svatbou a snoubenka dostala od svého snoubence zásnubní dar. Ten mohl být pozdějším důkazem k tomu, aby se manželství uskutečnilo. Šlechticové si dávali šperky, měšťané opasky, což byl symbol hospodyně (a na opasku se nosily nůžky a klíčky od domu). Vesničané a chudobní lidé si předávali šátky a služky.

Jedna strana se ptala toho druhého na uzavření sňatku formou narážek, aby se předešlo možnému odmítnutí. Pokud k němu došlo formou náznaků a dvojsmyslů, pak si ten druhý pořád zachoval svoji tvář a nedošlo k jeho ztrapnění.

Věk, kdy se vstupovalo do manželství

V 16. století se mohl oženit ten, kdo byl finančně zajištěný natolik, že mohl živit svou domácnost. Všeobecně se lidé z města brali později než venkované. Šlechtici měli sňatkový věk ještě nižší. V rakouské aristokracii byl průměrný věk muže 27 let a ženy 22 let. Mladí šlechtici získali vzdělání, aby mohli získat taky zkušenosti a brzy poté se oženili. Aristokratické dcery se vdávaly brzy, už po 15. narozeninách.

Šlo zejména o to, aby byla rodová linie zachována a čím dřív ke sňatkům docházelo, tím líp. Takové sňatky byly často předem dohodnuté od jejich raného dětství a uzavíraly se svatební smlouvy, které stvrzovaly, kdy se sňatek bude konat.

Venkovské obyvatelstvo mělo jiná kritéria. Většinou čekal syn až na to, kdy hospodář zemře či mu předá grunt. Chlapci ve městě přebírali řemeslo od svých tatínku či se vyučili jinému, potom se mohli ženit.

Průměrný věk k tomu, aby se vstoupilo do manželství byl v raném novověku pro ženy kolem 23 let a pro chlapce zase 27 let. V dalším století – 18. – se věk zvyšoval a tak tomu bylo až do poloviny 19. století. Nejnižším možným věkem byl pro dívky 12. a pro chlapce 14. rok jejich života.

Sdílejte článek s přáteli